Semilasso

V 30. letech 19. století se v Králově Poli objevil pozoruhodný muž. Podle názoru současníků téměř démonicky krásný, podle vlastního úsudku však životem značně unavený pruský šlechtic, důstojník a cestovatel, kníže Hermann von Pückler-Muskau. Táhlo mu tehdy již na padesátku a měl toho za sebou opravdu dost. Napoleonských válek se zúčastnil jako pobočník vévody Karla Augusta Sasko-výmarsko-eisenašského. Spolu s ním bojoval také v bitvě národů u Lipska.

Kníže von Pückler-Muskau byl důstojníkem saské Garde du Corps v Drážďanech, ale tam se zdržoval minimálně. Převážně pěšky prošel Itálii a také velký kus Francie. Krátce po skončení válek se vydal do severní Afriky, ale procestoval také důkladně Anglii, kde hledal jednak inspiraci ke svým návrhům zámeckých zahrad a jednak peníze. Jeho koníček byla natolik finančně náročný, že jeho žena, Lucie z Hardenbergu, souhlasila s fingovaným rozvodem, aby se manžel mohl vydat na ostrovech hledat bohatou nevěstu a tím i sponzorku jejich společné vášně.

Nakonec jej vytrhlo psaní, neboť už první dílo – Listy zemřelého – vydávané počátkem 30. let ve Stuttgartu, sklidilo velký úspěch. Nyní kníže pracoval na ještě obsáhlejším opusu, jímž byl pětisvazkový cestopis Semilasso v Africe, jemuž předcházely tři svazky práce Semilasso v Evropě. Pückler-Muskau měl všechny destinace, kam svého cestovatele vyslal, sám podrobně procestované, ostatně jméno "Semilasso" používal spisovatel jako svůj pseudonym. Do Králova Pole přicestoval na pozvání majitele panství, hraběte Schaffgotsche, který mu tu sliboval klid k dokončení literárního díla. Kníže, považovaný za elegantního, duchaplného a hezkého muže, si tu však příliš klidu neužil, neboť jej všichni chtěli spatřit a jezdili za ním dokonce i z Vídně, ale nestěžoval si. Byl mužem společenským a  zájem veřejnosti jej těšil. Že si tu vskutku odpočinul, dokládají hrátky s pseudonymy. Do Brna přicestoval kníže von Pückler-Muskau jako Tulolasso (zcela vyčerpaný), což posléze změnil na Semilasso (zpola odpočinutý). Když pak byl v roce 1836 cestopis Semilasso in Afrika dokončen, stal se absolutním trhákem. Není divu, že pojmenování Semilasso získalo takový zvuk, že bylo přeneseno na hostinec „při cestě z Brna do Prahy“, jak jej sám autor označuje.

Dnešní budova kulturního a spolkového domu Semilasso stojí v místech starého zájezdního Morgensternova hostince z 1. poloviny 19. století. Hospoda patřila k panství Schaffgotschů, od roku 1869 se stala konečnou stanicí koněspřežky, roku 1884 parní a 1900 elektrické tramvaje. Dům sloužil spolkovému životu Králova Pole, v zahradě hrávala vojenská hudba, v neděli po sv. Trojici se tam konaly poutě a hostinec byl oblíbeným cílem rodinných výletů. Objekt Semilassa byl a dosud je brněnským fenoménem. Už v 19. stol. bylo zřejmé, že byl vystavěn na těžko definovatelném místě s rozporuplným charakterem centra i periferie. Obrací se čelem k velmi frekventované křižovatce a významnému přestupnímu uzlu a zády se točí ke ztichlé barokní fasádě chrámu Nejsvětější Trojice a přilehlému klášternímu komplexu.

Magické místo, kde si umíme představit společnost městských tatíků s rodinami, elegantních c. k. důstojníků i slečen s krajkovými paraplíčky. Místo, kam se dalo o nedělích dojet na výlet městskou tramvají, najíst se a napít, zahrát si kuželky a k tomu poslouchat promenádní hudbu. Tak to platilo ještě za první republiky, ale pak nastala devastace, přičemž se na úpadku podepsala i „rekonstrukce“ provedená v polovině 80. let. Proto se před nedávnem přistoupilo k rozsáhlé přestavbě, která pod hlavičkou zachování genia loci ponechala v podstatě jen zbytky obvodové fasády směrem do ulice. Inu což. Obnovena byla alespoň zahrada, takže by pan Semilasso měl radost. O Hermannovi von Pückler-Muskau totiž víme, že byl nejen vojákem, světoběžníkem a autorem, ale též znamenitým uměleckým zahradníkem. (A také prvním německým spisovatelem, který používal uhlový papír).

Zdroj: Turistické informační centrum města Brna